NPR Slanisko u Nesytu - Pálava

chráněno od 4. 10. 1961
rozloha 17 ha
175–176 m n. m.

Co v rezervaci chráníme?

Slanisko u Nesytu je svou rozlohou bezmála 7 ha největším slaniskem u nás. Nachází se v těsném sousedství obce Sedlec a navazuje na západní břeh největšího moravského rybníka Nesyt. Kromě solí, uložených v podloží během třetihor se na "slanosti" půdy v minulosti podílely i zdejší sirné prameny.

Slaniska najdeme buď na mořských pobřežích, kde je solemi obohacuje mořská voda, nebo ve vnitrozemí. Ta vnitrozemská získávají soli z uložených hornin a vznikají jen v oblastech s kontinentálním klimatem, kde se aspoň po část roku odpařuje z půdy více vody, než naprší. Mohou se vytvářet také v místech s hojnými vývěry minerálních pramenů. Nejinak je tomu na Slanisku u Nesytu: rozpustné minerální soli (sírany a chloridy) byly vyluhovány z třetihorních jílů a vytaženy do vrchních vrstev půdy silným odparem, soli dodaly i sirné prameny, které dříve vyvěraly v Sedleci.

Rostliny rostoucí na zasolených půdách bývají často jedinečné. Vysoký obsah soli totiž rostlinám ztěžuje příjem minerálních látek i vody, sodné ionty působí na rostliny toxicky a solemi bohaté půdy mají pro rostliny horší fyzikální vlastnosti: jejich částice jsou spečené, a půdy proto málo provzdušněné. Tak těžkým podmínkám se dokážou přizpůsobit jen některé druhy, jež nazýváme halofyty (z řeckého álas = sůl a fytós = rostlina). Část z nich se vyskytuje jen na slaniscích, další mohou růst i jinde, ale sůl jim nevadí.

Na Slanisku u Nesytu můžete obdivovat například žlutě kvetoucí hadí mord maloúborný, hvězdnici panonskou, vytvářející koncem léta fialové koberce, jitrocel přímořský se slabě dužnatými listy, nenápadnou kuřinku obroubenou, drobnou miříkovitou bylinu prorostlík nejtenčí, malými bílými kvítky kvetoucí solenku Valerandovu a jednoletou travičku skrytěnku bodlinatou.

Fauna Slaniska u Nesytu přišla v minulosti o mnohé ze svých klenotů. Na rozdíl od rostlin, které se mohou znovu objevit po mnoha desítkách let díky semenné bance v půdě, u živočichů to tak nefunguje a jejich vymizení bývá často definitivní. Nezvěstných zvířat Slaniska je bohužel mnoho: ploštička slanomilná, slanomilní střevlíčci rodů Acupalpus a Dyschirius, některé druhy malých motýlků nebo pavouk slíďák slaništní. Nezbývá, než jim správnou péčí o rezervaci vytvořit dostatek vhodného prostředí a doufat, že se skryté zbytkové populace opět rozmnoží nebo Slanisko znovu osídlí.
Naopak hojná je na Slanisku saranče slaništní – poznáte ji podle krásně červených holení zadních nohou. Všimnout si můžete i dalších zajímavých druhů, třeba kobylky kuželohlavé nebo saranče černopruhé. Z drobných slanomilných motýlků se tady – jako na jednom z pouhých dvou míst v Česku – daří chobotníčku slaništnímu. Naději na návrat lepších časů skýtá objevení téměř sto let nezvěstného motýlka travaříka Peridasia aridella.

Jak o rezervaci pečujeme?

Změna přírodních poměrů, například odvodnění kvůli zemědělství, dokáže slanisku pořádne zatopit. Vzácné druhy jsou pak vytlačovány rostlinami běžnými – některé halofyty už z jižní Moravy vymizely úplně. Naopak účinnou pomocí je pastva, ideálně koní. Těžká zvířata totiž svým pohybem a spásáním potlačují běžné druhy a pomáhají těm vzácným zajistit prostor pro růst. Také utužují půdu, což usnadňuje výpar vody s rozpuštěnými solemi a díky tomu se zasolují vrchní vrstvy půdy. Dalšími možnostmi, jak slanomilným druhům pomoci, jsou strhávání drnu, vytváření rýh bez vegetace a tvorba mělkých tůní. Díky všem těmto opatřením se zvyšuje podíl holé půdy tak důležité pro klíčení slanomilných druhů, které by jinak v konkurenci dalších rostlin nevzešly. Zásadní je také vyřezávání šířících se dřevin, které slanisku neprospívají, protože odčerpávají vodu, která se pak nemůže vypařovat přímo z půdy, a proto se půdní povrch nezasoluje.