Lesní společenstva

Pomezní hvozd

Převažujícím typem lesů ve vyšších polohách Žďárských vrchů byly smrkové bučiny. Jejich stromové patro tvořily buk lesní, smrk ztepilý a jedle bělokorá, v bylinném patru se uplatňovala třtina chloupkatá, metlička křivolaká a borůvka. V nižších polohách byly více rozšířeny bikové bučiny a ostrůvkovitě na bohatších stanovištích i květnaté bučiny. Mimo převládajícího buku a jedle v nich byl přímíšen i smrk a některé další dřeviny, jako javor klen. Bylinné patro bikových bučin je obvykle druhově velmi chudé, v květnatých bučinách se vyskytuje řada typických lesních druhů, z nichž lze uvést např. kostřavu nejvyšší, ječmenku evropskou, kyčelnici devítilistou a cibulkonosnou, svízel vonný, hrachor jarní a řadu dalších. Zbytky těchto původních lesních společenstev zůstaly zachovány v okolí centrálního hřbetu Žďárských vrchů, v NPR Žákova hora, NPR Ransko, PR Bučina – Spálený kopec a na několika dalších místech.

Na příkrých svazích a obvykle na živinami bohatším podloží se ojediněle nacházely suťové lesy s javorem klenem, jasanem ztepilým a jilmem horským, doprovázené v podrostu nápadnou měsíčnicí vytrvalou. Jejich ukázku najdeme v PP Peperek.

Na evropském rozvodí je vlhko i v lese

Oproti okolním lesům Českomoravské vrchoviny je pro Žďárské vrchy typické značné zastoupení podmáčených smrčin. V dřevinné skladbě dominovaly smrk a jedle s příměsí buku nebo olše lepkavé. Významný je výskyt celé řady horských a podhorských druhů rostlin, převážně kapradin - čípek objímavý, pérnatec horský, ptačinec dlouholistý, žebrovice různolistá, vranec jedlový, plavuň pučivá, sedmikvítek evropský aj. Nedaleko Rváčova se na podobném stanovišti setkáváme i s dřípatkou horskou a mokrýšem vstřícnolistým. V okolí rašelinných ložisek přecházejí tyto porosty v rašelinné smrčiny s bohatým mechovým patrem, ve kterém převládají rašeliniky.

V okolí četných pramenišť, v pramenných pánvích a v nivách potoků a říček se setkáváme s údolními luhy. Ve vyšších polohách jsou vyvinuty především smrkové olšiny. V jejich dřevinné skladbě převládá olše lepkavá s různou příměsí olše šedé nad smrkem ztepilým; v podrostu s vlhkomilnými mechy jsou vtroušeny některé horské druhy rostlin, mj. čarovník alpský a mléčivec alpský. V nižších polohách se na bohatších stanovištích zachovaly prameništní a potoční jasanové olšiny, v jejichž dřevinné skladbě převažují obě olše s jasanem ztepilým. Bylinné patro těchto porostů je obvykle velmi bohaté, roste zde např. oměj pestrý, prstnatec Fuchsův, ostřice převislá, řeřišnice trojlistá, vemeník zelenavý a místy je hojná bledule jarní. Pěkné ukázky těchto společenstev jsou chráněny v NPR Ransko a PR Olšina u Skleného.

Poněkud tajuplné bory

Jen velmi malou část území pokrývaly reliktní bory s borovicí lesní. Mimo nejbližší okolí některých rulových skalních útvarů (např. Milovské Perničky) se vyskytovaly především na vystupujících bazických horninách v NPR Ransko, popř. na hadcích u Skleného a Tří Studní. V podrostu borů Ranského Babylonu dominuje bezkolenec a hasivka orličí, z významných druhů rostlin se zde stále vyskytuje endemický chrastavec rolní hadcový, ostřice horská, o. trsnatá, sleziník hadcový, pryskyřník hajní a některé další. Je velmi pravděpodobné, že podobu těchto porostů významně ovlivnil svým působením i člověk, např. lesní pastvou a požáry.

Zvláštní borové porosty se vyskytují na rašeliništích. Rašelinné brusnicové bory s borovicí lesní, smrkem ztepilým a břízou pýřitou se zachovaly u Velkého Dářka, v Krejcarském lese a u Zalíbeného. V podrostu se významně uplatňuje vlochyně bahenní spolu s nápadnými trsy suchopýru pochvatého. V NPR Dářko se v rašelinném blatkovém boru vyskytuje na jediném místě Českomoravské vrchoviny populace borovice blatky, vytvářející zde křížence s borovicí lesní. Z dalších ohrožených druhů rostlin zde roste například kyhanka sivolistá.

Příroda míní, člověk mění – a obráceně

Vlivem staletí trvajícího lesního hospodaření se lesy Žďárských vrchů výrazně změnily. Téměř vymizela jedle bělokorá, drtivou většinu buků strávily sklářské a železářské pece, podmáčené smrčiny a zčásti i olšiny byly odvodněny a převažující typ lesů nyní představují chudé kulturní smrčiny. I v minulosti trpěly tyto nestabilní lesy značným poškozením od námrazy, mokrého sněhu a přemnožení škůdců. Sucho a následná kůrovcová kalamita na konci druhého desetiletí 21. století je jen potvrzením dlouhodobě neúnosného stavu a současně výzvou k návratu přírodě blízkých a druhově pestrých lesů. Jistě nebudou přesně takové, jako v dobách pomezního hvozdu, ale snad se jim alespoň přiblíží.